Přečtěte si ukázku:

Sníh je fuč
Místo sáňkování bude zachraňování

„Mám hlad jako vlk!” řekla Nelinka a přitočila se k peci, kde babička připravovala snídani.
„Udělala jsem ti kaši, Nelinko!” ukázala babička pod pokličku hrnce. „Ráno je potřeba zapálit oheň pod kotlem, aby tělo dobře fungovalo, a teplá kaše je to nejlepší, hlavně na podzim a v zimě,” dodala babička a Nelince se začaly sbíhat sliny.
„Ještěže do ní dáváš med a skořici a ty výborné oříšky, protože kdyby mi nechutnala, tak bych ji nejedla – oheň, neoheň,” řekla Nelinka rozhodně.
Babička se usmála a naložila Nelince na talíř porci ovesné kaše.
„Ty jsi ale brebta, Nelinko.”
„Venku už není po sněhu ani památky,” zalitoval děda, když smutně vyhlížel z okna chaloupky. „Těšil jsem se, že si zasáňkujeme.”
Babička se na dědu významně podívala.
„Musí sněžit celý den a celou noc a pak by to šlo,” zasnil se děda.
„Nejsi na sáňkování už trochu velký, dědo?” zahihňala se Nelinka.
„Na sáňkování není nikdo moc velký,“ odpověděl děda a zamyšleně se podrbal pod fousy. „Dnes opravím ty druhé sáňky a zítra, Nelinko, budeme sáňkovat oba dva.”

Ti dospělí jsou někdy legrační, pomyslela si Nelinka. Stejně byla ráda, že má tak fajn dědu a babičku.
„Nejdřív se pojďte oba nasnídat,” navrhla babička a prostřela na stůl.
Zajda seděl na židli vedle Nelinky a předstíral plyšovatost, jak bylo jeho zvykem.
„Nelinko, pomůžeš mi opravit ty sáňky?” zeptal se děda, když byli s jídlem hotovi.
„Dědo, pomohla bych ti, jenže dneska to vážně nejde. Někdo mě potřebuje, dala jsem slib, víš?” vykrucovala se Nelinka. Musela přece do Kouzelnálie! Ale jak to dědovi vysvětlit, když musí držet tajemství?

„My taky potřebujeme tvou pomoc, Nelinko,” přidala se babička. „Ptáčci neměli snídani jako ty! Nasypeme jim spolu trochu slunečnicových semínek do krmítka.”
„Tak to já si ještě chvíli poležím,” poznamenal Zajda tiše. Zdálo se, že dnešní výprava se odkládá na později.
Kocour Macek, který doteď ležel v ušáku, se najednou probral, a když zjistil, že pec ještě chvíli nebude volná, rezignovaně zavřel oči. Však on si počká!
„A potřebovala bych oškrábat brambory, než se vydáš za tím, kdo tě potřebuje!” pousmála se babička.
Nelinka přikývla. Dá ptáčkům, pomůže s brambory, to je jasné. Udělá to rychle a pak už vážně vyrazí.
„Já radši opravím ty sáňky hned, co kdyby začalo zase sněžit,” poznamenal děda. Nachystal si nářadí a zmizel z chaloupky.
Když Nelinka viděla, jak ptáčkům chutnají semínka, která jim s babičkou do krmítka nasypaly, byla ráda, že pomohla.

„Možná bychom si dnes mohli dopřát odpočinek a vyrazit až zítra,” zkoušel opatrně navrhnout Zajda, jakmile se Nelinka přitočila k peci.
„Nikdy!” řekla Nelinka rozhodně a odnesla plyšového Zajdu z pece rovnou k hrnci brambor.
Kocour se ušklíbl a rychlými pohyby zabral pec. Takový lenoch, a jak umí být hbitý, podivoval se nad tím úprkem Zajda. Musel si přiznat, že Mackovi pec i lenošení závidí. Zajdu místo odpočinku čekalo zachraňování v zemi plné nebezpečí…
„Země mluvících šípů, Nelinko. Nenapadá tě nic?” zeptal se s obavami Zajda, který teď seděl způsobně vedle hrnce brambor a pozoroval, jak Nelinka bravurně škrábe a krájí brambory. Na šestiletou holku je docela šikovná!
„Co by mě mělo napadat?” nechápala Nelinka a snažila se oškrabat ty kulaté brambůrky co nejrychleji.
„Co když na nás budou střílet šípy?” strachoval se Zajda.
„Já nevím. Proč by to dělali?” zeptala se překvapeně Nelinka a dál pokračovala v práci.
„Třeba si nemůžou pomoct a prostě musí pořád střílet šípy, přítel nebo nepřítel,” obával se Zajda.
„Zajdo, máme přece kouzla,” uklidňovala zajíčka Nelinka.
„A bude to stačit?”
„Umíme létat, dýchat pod vodou a nezapomeň, že od včerejška umíme být i neviditelní. Uznej, že s tím si vystačíme i v Zemi mluvících šípů.”
„Je fakt, že ta neviditelnost by nám mohla pomoct. Ale stihneme se tak rychle zneviditelnit, když na nás poletí šíp?” přemítal dál Zajda.
„Vždyť se jen pohladíš po hlavičce, to je rychlé kouzlo,” vysvětlovala trpělivě Nelinka a chystala se oškrábat  poslední bramboru.

„Máš pravdu, s kouzelnou výbavou to nejspíš zvládneme,” uznal Zajda a bylo vidět, že se mu trochu ulevilo.
Někdy je fajn se svěřit. Když se něco řekne nahlas, už to nezní tak děsivě.
„Brambory oškrábány. Já letím, babi,” zavolala Nelinka nahlas, aby jí snad babička nepřidala další práci.
Ale zdálo se, že babička je spokojená a další úkoly pro Nelinku nechystá.
„Jen leť, holčičko. Já taky ze všeho nejraději létala, když jsem byla ve tvém věku,” zavzpomínala babička a při té vzpomínce se jí udělalo moc hezky.
„Neli, pořádně se obleč, je tam zima,” připomněl ještě děda, který venku dokončil opravu sáněk a vrátil se do chaloupky.

Babička zabalila Nelince na cestu teplý jablečný štrúdl, dvě jablíčka a bylinkový čaj v termoscce. Aby holka neměla hlad, a tak vůbec, pro všechny případy.
Nelinka si tohle zbytečné jídlo a pití (stejně ho nesní, protože v Kouzelnálii vůbec necítí hlad ani žízeň), uložila do malého batůžku. Potom s batůžkem na zádech a Zajdou v náručí vyběhla z chaloupky.
„A na večeři buď doma,” zavolala za ní babička, jako kdyby to říkala poprvé.
A Nelinka měla pocit, že babička ví o Kouzelnálii mnohem víc, než se může zdát.