Dětská kniha o létání a splněných přáních.

Vydejte se s Nelinkou a Zajdou do Země mluvících šípů. Tentokrát se oba budou vznášet v bublinách nad duhovou bažinou a obdivovat vzácné stromy Suri. Náhodou zakopnou o Blizana sametonohého, který se jim bude nesmírně hodit.

Přečtěte si ukázku:

Vstávat a zachraňovat / Potměšilé opice v akci

Po dobrodružství v bažině a létání v bublinách spali Nelinka se Zajdou v mechu jako miminka. Stromové víly se je marně snažily vzbudit.

„Je čas vyrazit,” připomínala Santal, víla s kouzelným květinovým náhrdelníkem. Nebylo to však nic platné. Nelinka a Zajda spali klidně dál.

„Musíme je vzbudit,” prohlásila rozhodně Serena, víla, jejíž šaty i vlasy byly ozdobené barevnými květy.

„Zavolám opice,” napadlo vílu Savai a hned přivolala červenohlavé opice, které byly pro každou lumpárnu.

Opice se škodolibě zašklebily. Hned pochopily, že cílem je udělat co největší rámus a spáče vzbudit. Zhouply se na dlouhých liánách a proletěly s příšerným křikem kolem spící holčičky a fialového zajíčka. Zůstaly zavěšené na liánách, dělaly šílené obličeje a vyčkávaly, jestli bude potřeba zběsilou jízdu zopakovat. Ale nebylo to nutné. Nelinka i Zajda už byli vzhůru.  Zajda zvedl zmateně čumáček a snažil se zorientovat. Kde to jen je?

Nelinka se probudila a rozespale se rozhlížela kolem sebe. Opice se na nedalekém stromě chechtaly a radovaly z dobře odvedené práce.

„Vy jste ale spáči,” zasmála se Serena. „Už jsme nevěřily, že vás vzbudíme.”

„Mně se zdál krásný sen o létání,” přiznala Nelinka.

„Tak proto se ti nechtělo vstávat,” chápavě pokyvovaly hlavou víly.

„To mně se zdálo o mravoukovi,” stěžoval si na svůj sen Zajda.

„No jo, mravouk!” vzpomněla si i Nelinka. „Sliboval nám posvátné ucho a místo toho nás vylákal do bažiny.”

„To máš pravdu, Nelinko,” souhlasily víly.

„Co teď asi dělá?” napadlo Nelinku, která už byla úplně probuzená.

„Mravouk nemá žádné kamarády. Je sám se svou zlobou a nepřejícností, a to je to nejhorší, co se mu může stát,” přispěchala s odpovědí víla Santal.

Zajda si vůbec nechtěl připomínat ten hrozný zážitek, kdy kvůli mravoukovi málem utonuli v bažině, a raději pozoroval hejno barevných papoušků, kteří hlasitě pokřikovali v korunách stromů.

„Mravouk vás sice zavedl ke stromům Suri, ale nebyly to ty pravé Suri, na kterých roste posvátné ucho,” vysvětlila Santal.

„Jak to?” divil se Zajda.

„Vy tu máte víc stromů Suri?” divila se i Nelinka.

„O ten nejvzácnější strom Suri, na kterém roste posvátné ucho, se staráme my. Je ukrytý hluboko v džungli,” potvrdily víly.

„Jen tak někdo se k němu nedostane, pokud nechceme,” dodala tajemně Santal.

Vtom jejich hovor přehlušil silný déšť. Velké dešťové kapky stékaly Zajdovi po fialovém kožíšku a Nelince po palmových šatech.

Zatímco vydatně pršelo, Zajdu zaujal opodál stojící keř s fialovými květy, který by byl jako deštník ideální. Ale co to? Fialové květy se na deštníkovém keři začaly pohybovat. Zajda zamrkal. Fialové květy se po keři přesouvaly, div že v tom lijáku nesklouzly dolů.

„V džungli rostou různé druhy stromů a keřů. To je Meandrus točitý,” řekla Serena, když si všimla, jak Zajda pohybující se fialové květy nevěřícně sleduje.

„Cože?” nechápala Nelinka, která do otevřené pusy chytala padající dešťové kapky. Ty drzé kapky ale ne a ne pochytat. „Jaký Meandrus?” rozhlížela se kolem sebe.

„Meandrus točitý? No nazdar!” řekl Zajda a obrátil oči v sloup. To zas bude nějaká podivná divnost, pomyslel si.

V tu chvíli obrátily oči v sloup i fialové květy na Meandru točitém a přestalo pršet.

„To jsou Lívanečníci!” řekla vesele Savai a ukázala na fialové květy. Nebyly to žádné květy, nýbrž šneci. Zdálky ale opravdu jako květy vypadali.

Nelinka popošla k Meandru točitému blíž. Samozřejmě se přišel podívat i Zajda a víly. Meandrus točitý byl zvláštní keř už od pohledu – a teď se ukázalo, že na něm žijí ještě podivnější tvorové, Lívanečníci.

Zajda jen nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Čemu se tak divíš?” ozval se šnek Lívanečník a opatrně vystrčil slizké tělíčko z fialové ulity.

„U nás květy nemluví a nic z nich nevylejzá,” řekl na svou obhajobu Zajda.

„A seš si tím tak jistej?” protáhl šnečí obličej Lívanečník.

„Já už si nejsem jistej ničím,” musel uznat Zajda a se zájmem si Lívanečníka prohlížel.

Fialový šnek měl malá očka a mluvil pomalu, jako když se táhne sliz.

„Lívanečníci jsou tropičtí šneci,” vysvětlila Savai a pohladila jednoho malého Lívanečníka po ulitě. Ten se slastně zavrtěl a vystrčil hlavičku z ulity.

„To jsou věci!” pokyvovala hlavou Nelinka. Nejspíš by si Lívanečníků vůbec nevšimla, kdyby ji Zajda a víly neupozornili.

„Zrovna se chystáme na cestu. Čekali jsme, až přestane pršet,” řekl malý Lívanečník pomalinku.

„Vy ste tak roztomilí,” rozplývala se Nelinka a hned si na malého Lívanečníka chtěla sáhnout. Ten však polekaně zalezl do ulity.

„Neboj se, já ti neublížím,” ujistila ho Nelinka.

Malý Lívanečník po chvilce z ulity přece jen vylezl a pozorně si Nelinku prohlížel.

Ta se k němu naklonila blíž a ucítila příjemnou vůni.

„No teda, ty voníš jako lívanec,” vyjekla překvapeně.

Malý Lívanečník spokojeně přikývl.

Víly mezitím všechny šnečky pohladily po fialových ulitách, takže ti se osmělili a vylezli z ulit.

Nelince se Lívanečníci moc líbili.

„A kam se chystáte?” chtěl vědět Zajda.

„Každý z nás musí aspoň jednou za život projít džunglí,” řekl jeden Lívanečník hrdě.

Zajda si představil, kolik nebezpečí na pomalé šnečí lívance po cestě džunglí číhá.

„To musí být nebezpečné,” řekl a Lívanečník přikývl.

„A to musíte?” zajímalo Nelinku, která šnečky v jednom kuse očuchávala, protože jí ta jejich lívancová vůně připomínala babičku a její dobroty.

„Nemusíme, ale chceme. Je to zkouška odvahy. Když cestu zvládneme a v pořádku se vrátíme, jsme spokojení,” vysvětlil malý Lívanečník, kterého cesta džunglí teprve čekala.

„A kdy se tenhle malý Lívanečník vydá na cestu?” zeptala se Nelinka víl.

„Většinou vyrážejí ve větších skupinách, aby si mohli cestou pomáhat,” vysvětlila Serena.

„A co pak? Co dělají, když se jim podaří cestu dokončit?” chtěl vědět Zajda.

„Pak se vrátíme na náš keř a odpočíváme,” řekl spokojeně starý Lívanečník, který už měl cestu za sebou.

„My už se s vámi rozloučíme, buďte tu zdrávi!” ozvala se skupinka šnečků. Postupně sklouzli po mokrém keři a pomalým šnečím tempem se vydali do džungle.

„No teda,” zašeptala obdivně Nelinka. To by si nikdy nepomyslela! Květy na stromě mluví a nejsou to květy, ale tropičtí šneci, kteří cestují po ostrově.

„My už taky musíme jít,” připomněla Serena a mrkla na Santal a Savai. Obě víly souhlasně přikývly.

„Budeme vás teleportovat,” oznámila poté Nelince a Zajdovi Serena.

„Je to nejrychlejší způsob, jak se dostat k posvátnému uchu včas!” potvrdila Savai.

„Včas na co?” zeptal se Zajda, jako by kvůli těm novinkám o keřích a šnecích úplně zapomněl, proč sem vlastně přišli.

„K džungli se blíží trhlouni. Brzy se strhne silná bouře, před kterou se stromy Suri chrání tak, že své vzdušné kořeny obtočí co nejpevněji kolem kmenů. K posvátnému uchu už byste se pak nedostali,” dodala víla Savai.

„Cesta pro ucho rozhodně nebude jednoduchá,” povzdechl si smutně Zajda. Proč sem zrovna teď musí vpadnout trhlouni?

Santal pohlédla na Zajdu a opatrně se zeptala:

„Ještě stále chcete Kouzelnálii zachránit?”

„Jasně že jo. Jdeme pro ucho,” prohlásila Nelinka rozhodně a dloubla do Zajdy.

Zajda přikývl. Pro ucho by šel raději bez bouře, to se ví.

Než se Nelinka stačila vyptat, jak přesně se to teleportování dělá, všichni se ocitli v samém nitru džungle. Obklopily je stromy Suri, mohutné vlasaté stromy s načechranými vzdušnými kořeny.

„Jsme na místě,” potvrdila Savai a usmála se na Nelinku. Nelince se tajil dech. Na rozdíl od hlučné části ostrova tady panoval posvátný klid. Stromy Suri stály blízko sebe a korunami se dotýkaly.

Nelinka přelétla jejich kmeny očima a snažila se najít ten nejsilnější – a zahlédnout UCHO.