Přečtěte si ukázku:

„To je Žvýkačkoura,“ rozpoznaly víly svou přítelkyni a popolétly jí naproti.

„Kdože?“ nechápal Zajda, Žvýkačko – co? Zajda neměl náladu na žádné návštěvy, chtěl se věnovat ledovým pokusům. Ale pokusy nejspíš kvůli té žvýkačce právě skončily.

Nelinka upřeně sledovala postavu vlnící se nejen v bocích, ale tak nějak celkově. Ruce jí vlály kolem těla jako vyžvýkané plátky žvýkaček. Na sobě měla růžové puntíkované šaty a slepené vlasy se jí na hlavě hemžily jako růžové žížaly.

A co to, proboha, má v těch ulepených vlasech? To je snad lopatka! zjistila Nelinka a nevěřícně okukovala Žvýkačkouru, která se mezitím přihoupala až k nim.

Zajda si zase všiml, že Žvýkačkoura si žvýká vlasy. Fuj, to je ale hnus! Až se při tom pohledu otřásl.

„Jááák se máááte?“ zeptala se Žvýkačkoura frajersky a znělo to, jako když se táhne žvýkačka. Přes všechnu svoji podivnost ale působila přátelsky.

„Máme se ledově dobře,“ odpověděly jednohlasně víly.

Žvýkačkoura si hlasitě žvýkla a prohodila směrem k Nelince a Zajdovi:

„Ááá to je kdóóó?“ zeptala se podivně žvýkačkovým protáhlým tónem.

„To jsou naši přátelé – Nelinka a Zajda,“ odpověděly klidně víly.

„Supééér,“ řekla Žvýkačkoura a celým tělem se zavlnila. „Ráááda vááás poznááávááám.“

Pak se ozvalo hlasité žvýknutí – a té nádheře z pusy vyrostla obrovská bublina.

„My tebe taky rádi poznáváme,“ v úžasu vyhrkli Zajda i Nelinka jednohlasně. Tuhle jednohlasnou řeč už stačili pochytit od víl.

Pak se Žvýkačkoura naklonila a seznámení s Nelinkou a Zajdou chtěla stvrdit podáním ruky.

Nelinka přijala její nataženou ruku se čtyřmi prsty a jemně stiskla. Bylo to, jako kdyby zmáčkla žvýkačku. Ruka se stiskem zdeformovala a pak se zase natáhla do původní podoby.

Zajdovi se do seznamování pranic nechtělo. Žvýkačkoura od něj stála naštěstí dost daleko, a tak doufal, že z potřásání rukou nic nebude.

Žvýkačkoura byla však jiného názoru – její tělo se napružilo a vzápětí se celá natáhla až k Zajdovi. Sápala se po jeho tlapce a nečekaně jí z pusy vypadl kousek žvýkačky přímo do Zajdova kožíšku.

„Sorry,“ omluvila se Žvýkačkoura, jako by se nic hrozného nestalo. Upadla přece jen žvýkačka!

Pak se otočila k vílám.

„Chtěla jsem vááám říííct, že se jeden trhloun chytil do mééé žvejkačkovééé pasti.“

„Cože? Ty máš pasti na trhlouny?“ zeptala se jí Nelinka nevěřícně.

„Už to tak vypadááá. Chceteee se na něj jííít podííívat?“ nabízela Žvýkačkoura.

Zajda, celý rozčilený, mezitím zkoušel z kožíšku sundat žvýkačku, kterou na něj ta růžová osoba vyplivla, ale nešlo to.

Žvýkačkoura si jeho snažení všimla a poznamenala:

„Nejlepšííí budeš mííít, když si vlezeš do mrazáááku, pak ji dostaneš z kožichu pryč!“

„Teda dík za radu,“ odsekl Zajda. „Vidíš snad tady někde mrazák?“

„Tak co bude s tííím trhlounem? Chcete ho vidět na vlastnííí voči?“

Víly zdvořile odmítly a omluvily se, že musí tvořit ledové sochy, předaly Nelince a Zajdovi Kalanchii a popřály jim štastnou cestu.

„Brzy tě navštívíme, Žvýkačkouro,“ slíbily nakonec a odletěly pryč, nejspíš k ledovým chrámům.

Nelinka jim zamávala a pak prohlásila:

„Prosím, já bych trhlouna chtěla vidět, ale raději zdálky.“

Zajda po ní sekl pohledem, což znamenalo: s touhle osobou já nikam nejdu.

Nelinka na Zajdu překvapeně pohlédla. Takhle rozčileného ho nikdy neviděla.

„Zajdo, slibuju, že pak poletíme rovnou domů,“ začala ho přemlouvat. „Po cestě tu žvýkačku zmrazíme.“